17.2.2020 Drahomír Kvasnička (via Вконтакте): Jen si tak po letech čtu Roberta Fulghuma a říkám si, že se ten svět fakt vůbec nemění… ………………………………………. „RUSOVÉ JSOU PARCHANTI, nemorální, agresivní, necitelní, nekultivovaní a vůbec zlí. Jsou zodpovědní za většinu potíží tohoto světa. Jsou jiní než my. To je asi tak souhrn z každodenních zpráv o Rusech. Ale občas sítem předsudků něco proklouzne, takové malinké znamení, které je tak čisté, pravdivé a skutečné, že na chvíli protrhne rezavějící železnou oponu a my spatříme nikoliv nepřátele, ale souputníky, kteří patří k našemu společenství radosti a bolesti. Vezměte si třeba Nikolaje Pestrecova. Moc toho o něm nevím; nevím, kde teď je, ale řeknu vám, co vím. Byl to šestatřicetiletý poručík ruské armády sloužící v Angole, daleko od domova. Jeho žena ho přijela navštívit. Dvacátého čtvrtého srpna do Angoly vstoupily jihoafrické jednotky a zahájily ofenzívu proti černošským nacionalistickým partyzánům, kteří se tam uchýlili. Ve vesnici Ngiva jihoafričtí vojáci narazili na skupinu ruských vojáků. Čtyři Rusové byli zabiti a ostatní uprchlí – až na poručíka Pestrecova. Ten byl zajat, což víme díky komuniké jihoafrické armády: „Poručík Nikolaj Pestrecov odmítl opustit tělo své mrtvé ženy, která zahynula při útoku na vesnici.“ Úplně jako by tomu Jihoafričané nechtěli věřit, protože v komuniké se to sdělení opakovalo. „Šel k tělu své ženy a zůstal u něj, přestože ta žena byla mrtvá.“ Zvláštní. Proč neutekl a nezachránil si vlastní kůži? Co ho přimělo, aby se vrátil? Je možné, že by ji měl rád? Je možné, že ji chtěl naposledy stisknout v náručí? Je možné, že potřeboval truchlit a vyplakat se? Je možné, že si uvědomil nesmyslnost války? Je možné, že pocítil nespravedlnost osudu? Je možné, že myslel na děti, narozené i nenarozené? Je možné, že mu vůbec nezáleželo na tom, co se s ním stane? Je to možné. Nevíme. Nebo to aspoň nevíme jistě. Ale můžeme to odhadnout. Odpovědí je jeho jednání. A tak teď sedí sám v jihoafrickém vězení. Ne jako „Rus“, „komunista“, „voják“, „nepřítel“ nebo něco takového. Jenom jako člověk, kterému v jistém okamžiku jenom záleželo na ženě víc, než na čemkoliv jiném. Tohle je určeno vám, Nikolaji Pestrecove, ať se ocitnete kdekoliv, za to, že jste vtiskl hluboký smysl slibům, které jsou stejné na celém světě; že jste nádherně posvětil závazek, který je stejný ve všech řečech – „v dobrém i zlém, v radosti i nepohodě, v nemoci i zdraví, v lásce a úctě až do smrti, k tomu mi pomáhej Bůh“. Pozvedl jste tu víru a dodal jí lesku. Bůh vám žehnej! (Ale ti Rusové jsou parchanti, nemorální, agresivní, necitelní, nekultivovaní a vůbec zlí. Jsou zodpovědní za většinu potíží tohoto světa. Jsou jiní než my.) Jasně.“ (Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, 1988)
