Dědictví otců zachovej nám, Pane!
Svátek slovanských věrozvěstů, patronů Moravy a spolupatronů Evropy, prošel opět téměř bez povšimnutí – vyjma věřících – a to i přesto, že je to jeden z našich nejvýznamnějších svátků. Příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu pro nás byl a je významný nejen z hlediska křesťanství.
To se v 9. století již v Evropě značně rozšířilo. V lednu roku 844 se část českých lechů a vladyků nechala pokřtít v Řezně od pasovského biskupa. Hlavním impulzem byly patrně obavy z tažení císaře Ludvíka Němce proti Slovanům, které rozhodně nebyly neopodstatněné. Ludvík Němec například v roce 844 vedl vojenskou výpravu proti polabským Obodritům, a o rok později obrátil svou pozornost proti Velké Moravě Mojmíra I. Pokřtění lechové však představovali jen část tehdejší české šlechty.
Moravský kníže Rastislav dobře věděl, že od Germánů se nelze nadíti ničeho dobrého. Přestože byl po smrti svého strýce na knížecí stolec dosazen před jedenácti sty sedmdesáti pěti lety právě Ludvíkem Němcem, záhy s germánskou východofranckou říší přerušil styky a začal přijímat Ludvíkovy odpůrce. Aby zamezil germánskému vlivu na svoji zemi, vyhnal latinské kněze. Poté, co papež Mikuláš I. nevyslyšel Rastislavovu žádost o vyslání církevního učitele na Velkou Moravu, obrátil se prozíravý kníže na byzantského císaře Michala III. Jak je většině z nás známo z hodin dějepisu, byzantský císař poslal Rastislavovi soluňské bratry Konstantina (Cyrila) a Metoděje.
Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Díky tomu konečně obyvatelům našich zemí začalo být jasné, co nová víra obnáší a co se po nich vlastně chce. Počátkem roku 868 potvrdil papež Hadrián II. slovanský překlad bohoslužebných knih a o rok později schválil slovanskou liturgii. Písmo a liturgie v mateřském jazyce – to nikde v západní církvi v takové šíři neexistovalo a uskutečnilo se pak v takovém rozměru až za 1100 let na II. vatikánském koncilu. Jazyk našich předků se díky soluňským bratřím stal 4. jazykem Písma. Dosud byly jen 3 oficiální liturgické jazyky: hebrejština, řečtina a latina (a například takoví Angličané si na kompletní překlad Bible počkali ještě nějakých 500 let).
Konstantin – Cyril zemřel v Římě roku 869.
Nezávislost Velké Moravy byla západu trnem v oku. Čert vem spásu duše, pakliže nepochází z našich rukou a nerozšiřuje naši moc, usoudil Ludvík II. Němec (jak jinak – o blaho člověka jde vždycky až naposledy). Rastislav byl díky zradě svého synovce Svatopluka zajat, oslepen a uvězněn (pravděpodobně v Řezně) a zanedlouho zemřel. Metoděj – v této době již arcibiskup a papežský legát – byl zajat při návratu na Velkou Moravu. Byl vězněn dva a půl roku v otevřené jámě. Až roku 873 byl na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela Moravské arcidiecéze. Dva roky před tím – před jedenácti sty padesáti lety – si zrádný Svatopluk přeci jen poněkud rozmyslel své spojenectví s franckou říší, a místo aby potlačil povstání proti Frankům na Moravě, spojil se se svým příbuzným Slavomírem a francké vojsko zničil. Touto porážkou Franků Svatopluk převzal vládu na Moravě a dalšími porážkami Franků v roce 872 Moravu zcela osamostatnil a začal šířit křesťanství. S ním rostl i vliv Velké Moravy. Roku 883 přijal z Metodějových rukou – nikoliv od některého franckého biskupa! – křest český kníže Bořivoj I. s manželkou Ludmilou – prarodiče svatého Václava. Skutečnost, že Bořivoj a Ludmila přijali křest od sv. Metoděje, přineslo v určitém smyslu duchovní a politickou nezávislost na Západu. Metoděj zemřel v dubnu 885. Po jeho smrti byli vlivem intrik švábského kněze Wichinga, vedoucího latinského kléru na Velké Moravě, vyhnáni z Velké Moravy Metodějovi žáci a následovníci. Staroslověnsky vzdělaní kněží našli útočiště v Čechách, Polsku a Bulharsku.
Přestože latinští kněží zdánlivě dosáhli úspěchu, odkaz svatých Cyrila a Metoděje žije dál. Nejenže mírumilovně a srozumitelně šířili křesťanství v našich zemích, ale položili i základy slovanskému písemnictví a kultuře. Cyrilometodějská mise patří k největším kulturním vzepětím v dějinách.
Na svátek svatých Cyrila a Metoděje se v kostelích často zpívá kancionál č. 828, nazývaný též Velehradskou hymnou. Tato píseň, zejména některé její části, získává poslední dobou na aktuálnosti a určitě nezaškodí si ji připomenout a zamyslet se nad jejími slovy v širším kontextu.
… Nezhyne rod, jenž věřit neustane: Dědictví otců zachovej nám, Pane!
I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků,
nebudem dbáti odvěkého vraha,
nedáme sobě bráti věčných statků.
Víře vždy věrní budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!
Strach, zmatky, rozporuplné informace – to se na nás valí ze všech stran, ze všech médií, z úst politiků… Západ nás opět povýšeně a pyšně poučuje o tom, co je pro nás údajně dobré, co si máme myslet, jak cítit a jak sami sebe vnímat (jako zaostalé a méněcenné – nic nového v dějinách!) a čemu věřit. Systematicky je v nás potlačována zdravá sebedůvěra, víra ve vlastní schopnosti, optimismus, sebeúcta… Je třeba se těmto tendencím postavit – nedbat na to, co se nám hustí do hlavy, je třeba přemoci strach a nenechat se uměle vyvolávanými zmatky nechat oslabit.
Co je dědictví otců? Nejde jen o křesťanskou víru, jak by se na první poslech písně mohlo zdát. Dědictvím předků je zejména rodná zem, mateřský jazyk, tradice, kultura, svoboda… To vše vytváří naši identitu, je to součást nás samých, to jsou naše kořeny, které nám dávají sílu a pomáhají v životě obstát. Bez kořenů je člověk jen slabá „třtina větrem se klátící“ náchylná k manipulaci. Dbát o zachování dědictví našich předků je stále aktuálnější, abychom jako národ přežili. Nenechme si vzít svou svobodu, nezávislost a kulturu, u jejíchž počátků stáli i bratři ze Soluně.
Díky za super článek! Krátké a všeříkající. A také inspirativní. Svatý Václave, nedej nám zahynouti.