3.12.2019 … Kdybychom se nebránili pomocí ukradených nebo ilegálně přechovávaných zbraní, tak těch mrtvých není dvacet čtyři, ale dvě stě. Víc nás v té vesnici není.” (Krvavé levandule, Marian Kechlibar)
Jiří Hynek 2018: Přečetl jsem jedním dechem. Švýcarská armáda už deset let pořádá cvičení pro případ “nepokojů” ve Francii.
Vladimír Pikora :Je čas dovolených, kdy řada z vás leží u vody a něco čte. Myslím, že k vodě je ideální knížka Mariana Kechlibara: “Zapomenuté příběhy”, kterou jsem nedávno dočetl. Je to soubor článků, které kdysi napsal do nějakého časopisu. Nepochopil jsem, co články spojuje, ale všechny jsou zajímavé, asi jako když si koupíte Reflex. Proste ideální k vodě. Články mají podobnou strukturu jako wikipedické heslo, které ale tvoří krátký příběh, kde konec tvoří jisté poučení a varování do budoucna. Asi polovinu příhod jsem znal, o druhé polovině jsem ale netušil. Nejzajímavější z pohledu dneška je Kechlibarův příběh o středověkých epidemiích. Nemohl nic tušit o COVID 19, protože kniha vyšla v roce 2018, ale vlastně před nákazou podobného typu varoval. Jeho závěr je vlastně tento: buď karanténa, nebo očkování. Jiná cesta ven není. Jeden můj kamarád knížku četl a dost mě naštval, protože tvrdil, že Marianova knížka je pro jeho účely lepší než moje. 
Důvod je prostý: nemusí se číst na jeden zátah, můžete začít v polovině. Příběhy nic nespojuje. Lidé, kteří neudrží pozornost, nebo mají málo času, podobnou věc jistě ocení. Mně to ale nevyhovuje. Každý příběh bych raději četl více rozpracovaný. Každý by mohl být samostatnou knihou. Ale každý jsme jiný.
